ŽIVOT Z TROŠKU JINÉHO POHLEDU
5. 5. 2008
ŽIVOT
Čím je člověku vlastně život? Je to dar či trest? Vážíme si ho dostatečně? A měli bychom vůbec? Co to vůbec život je? Proč ho žijeme?
A je toho ještě spousta a spousta. Další otazníky v naší existenci. Nikdy mě nenapadlo se na to dívat z těchto úhlů. Nikdy jsem si pořádně nepoložila otázku: „K čemu je mi život“?
Moje hlava je plná myšlenek, ale také plna otazníků bez odpovědí. Podívejme se tedy na to teď z jiných úhlů. Stále vycházíme z toho, že život máme, bereme to jako samozřejmost. Náš život je však také pouhou souhrou náhod. Každý to tedy může nazvat jinak. Můžeme tomu říci osud, zázrak…Já se však přikloním spíše k té souhře náhod. Já osobně si nemyslím, že vše je předem dáno. Myslím si, že svou cestu životem si píšeme částečně sami, jsme schopni ji nějakým způsobem ovlivnit.
Už jste se někdy zamýšleli nad tím, že jste tady vůbec být nemuseli? Divíte se? No není divu. Tak si to vezměte takhle. Vaše matka a otec žili svůj vlastní život, jeden o druhém vůbec nevěděl dokud se tedy nepoznali. Oba dělali v životě spoustu rozhodnutí, v jedné chvíli třeba váhali a pak se najednou rozhodli tak, jak se rozhodli. Pokud by se tu danou chvíli přiklonili k té druhé variantě, vy už byste tu není vůbec nemuseli být. Chci tím pouze říci, že opravdu hodně záleží na rozhodnutí každém z nás. Vlastně všechny naše činy určitým způsobem ovlivňují náš další život, naši budoucnost. Nemyslím si, že je nějaká budoucnost předem daná. My si jí svými činy částečně vytváříme sami. My vlastně ovlivňujeme život dalších lidí a to našich dětí a jejich dětí a tím pádem celé spousty dalších lidí. Někdy je to všechno opravdu pouze souhrou náhod, které nás dovedou až k nečekanému cíli. Proto je někdy lepší raději neuvažovat nad tím, co by se stalo, kdyby se moji rodiče nepotkali a tak podobně. Co se stalo, stalo se a my buďme rádi za to, že nyní chodíme po této planetě.
Čím tedy vlastně život člověku je? Když se nad tím tak zamyslíte, měli byste se radovat a nebo být spíše v rozpacích? Já si myslím, že život je určitý dar. Dar od koho? Nemyslím to zase až tak doslovně, nejspíše bych si totiž protiřečila. Řekla jsem, že život je částečně souhrou náhod. A to si myslím i nyní. Tím, že říkám, že život je dar nemyslím, že na každého z nás někde život čekal, že byl předem daný. Domnívám se však, že by měl být každý člověk vděčný za to, že možnost chodit po této planetě vůbec dostal. Nevím komu by měl být vděčný, ale měl by nějaký vděk přece jenom pociťovat. Každého asi jednou v životě napadne: „Stojí za to vůbec žít“? Mě to taky napadlo. Jsou to takové ty smutné chvíle, kdy člověk neví, co má dělat. Ale i kdyby byl ten problém sebevětší, člověk by si měl v hlavě srovnat, že žít musí i pro lidí, kteří ho mají rádi. Člověk musí bojovat do poslední chvíle nejen kvůli sobě, ale i kvůli nim. Přece se života nevzdá jen proto, že se s ním momentálně moc nemazlí. Tahle příležitost, žít, se nám nenaskytuje dvakrát. Každý má tuhle šanci pouze jednou. Bylo by špatnou otázkou ptát se někoho jestli ji přijme nebo nikoliv. Něco takového člověk odmítnout nemůže a musí dokázat, že mu život něčím je. Každý si musí uvědomit, že stojí za to ho naplno využít. Život není zase až tak dlouhý, proto se musí žít naplno. Vždycky bychom se měli řídit heslem: „Caper Diem“-„Užívej dne“. Jak lépe si život vylepšit? Je nám vlastně vším. Bez něj bychom neprožili pěkné chvíle. Bez něj bychom sice nezažili ty ošklivé, ale všichni dobře víte, že zlo se neobejde bez dobra. Tohle platí i zde dobré chvíle nemohou být bez těch špatných. Co je tedy lepší zažít dobré i špatné chvíle nebo vůbec nic? To už nejspíš záleží na vás.
Co je to život? Je to bludiště plné spousty činů, chvílí, myšlenek, názorů, lidí, lásky, nenávisti, zla, ale i dobra. Člověk je myškou hledající sýr, netušící, že z nálezem sýra skončí jeho dosavadní život, nebude nic bude jen nevědomost, tma a necitelnost. Člověk ani netuší, že celý život hledá pouze cestu ven, hledá východ a tím východem je právě smrt. Člověk nechce zemřít, ale jeho činy a chování ho postupně směruje k východu, ke smrti. Je ve velikém labyrintu, který jednou opustí. Nalezne to, co celý život hledal. Nalezne smrt, kterou ve skrytu duše nikdy nalézt nechtěl.
Tady se tedy naskytuje otázka, nač žít? Proč jsme součástí bludiště a hledáme cestu ven? Proč nezůstaneme navždy jeho součástí? Nejspíše proto, že zvědavost člověka je obrovská. Nikdo nechce žít v neustálé nejistotě, v neustálém tajemství. Člověk zemře s tím, že přišel na to, co chtěl vědět. Odešel s tím, že vyřešil záhadu, odhalil celoživotní tajemství.
Tím je v určité metafoře náš život. Smrt je z tohoto příkladu prostou součástí života, je malou pastičkou na myš, která jednou cvakne. Jednou narazíme i my…život skončí, ale my budeme odcházet s tím, že jsme byli schopni užít si ho do poslední chvilky. Život stál za to, budou naše poslední slova. Život byl dar, který jsme si snažili udělat, co nejlepší. Tím by měl být život každému z nás!!!
Michaela Patková, Hostivice, 1.dubna 2007
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář