TO CO CÍTÍME NÁM NĚKDY STAČÍ KE ŠTĚSTÍ
5. 5. 2008
Má-li někdo rád květinu, jedinou toho druhu, na milionech a milionech hvězd, stačí mu, když se na hvězdy dívá, řekne si: „Tam někde je má květina“, ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny hvězdy pohasly!!! [Saint Exupery-Malá Princ]
Spisovatel tím chce říci, že když si někoho vážíme, jsme na něm určitým způsobem závislí, když k němu něco cítíme, stačí nám vědět, že při pohledu na hvězdy, tam někde je. Je jedno, jak je to daleko, stačí nám ten pocit toho, že ten, kdo zabírá určitou část našeho „Já“, je někde v dálce, že tam je a neuteče. Je to pocit, to co nás naplňuje. My jsme schopni tohle všechno akceptovat, zvládneme to, když jsme si jistí tím, že ten tvor je někde v dálce a třeba i na nás čeká. Člověku se, v těchto chvílích, honí hlavou asi spousta myšlenek, jednou z nich je bohužel i: „Co když už tam není, co když nás opustil“? Vžijme se do situace, že se to, ale opravdu stane. Člověk na kterého čekáte odejde a již se nikdy nevrátí. Beránek sežere květinu a hvězdy pro vás, na vždy, vyhasnou, již se na ně nebudete dívat, již je nebudete obdivovat, nebudete se zamýšlet nad tím, proč tam jsou. Proč? Nebudete mít důvod. Možná budete hvězdy přímo nesnášet, nenávidět, protože vám budou připomínat tu milovanou bytost či květinu. Budou zdánlivou příčinou vaší bolesti. Při pohledu na ně se vám nahrnou slzy do očí, protože ten koho jste milovali navždy zmizel, opustil náš svět a navíc jste ztratili lásku ke hvězdám. Hvězdy vám byly vším, nyní vám jsou pouze bolestivou vzpomínkou, která jen tak neopustí vaši mysl.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář