Jen těžko říct, co si myslím o této knize. Spousta lidí říká, že je to těžké čtení, že jen těžko mohou nějaké myšlenky, po přečtení této knihy, vložit na papír. Já mám však úplně opačný názor. Tahle kniha mě úplně zaskočila. Sama nevím, co přesně jsem od ní čekala, ale přišlo mi to jako docela příjemné čtení. Je pravda, že to nemůžu srovnávat s romány nebo detektivními příběhy, to je pravda. Je to úplně něco odlišného, je to neustálé filozofování a uvažování. Přesně knihy tohoto typu mám ráda. Ráda si přečtu nějaké filozofické dílo, a pak se snažím napsat na papír všechny klady i zápory daného díla. Je to příjemné, podívat se, jak se na určité věci dívá autor knihy. Je pěkné srovnat jestli jsme s autorem spíše souhlasili nebo ne. Je pravdou, že to není úplně nejlehčí čtení, ale stojí to za to alespoň zkusit. Člověk si pořádně uvědomí, jak to v té době chodilo a jak se lidé dívali na některé věci úplně jinak. Dočte se o spoustě prostých věcí, nad kterými se nikdy pořádně nezamýšlel, a pak mu dojde, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Například jsem se v životě nezamýšlela nad slovem moudrost a jak mě potom zaskočilo, když jsem si vlastně uvědomila, co to slovo nejspíš znamená. Bylo to docela překvapení.
Pro mě je to velmi zajímavé a jsem ráda, že jsem se k této knize vůbec dostala.
Co je to moudrost?
Nikdo vám vlastně neřekne, co to slovo znamená. Nikdo si pořádně neuvědomuje, co to znamená „MOUDROST“. Může být vůbec moudrý člověk? Může nebo zaslouží si vůbec vlastnit tuhle vlastnost? Ale co je to vlastně za vlastnost? Bůh prý nazval Sokrata nejmoudřejším člověkem na Zemi. Bůh? No je jedno, co se v tuto chvíli událo. Je jedno, kdo ho prohlásil za nejmoudřejšího. Jde tu především o obsah, o samotné jádro slova moudrost. Kdo si zaslouží být oslovován slovem moudrý?
Když se v dnešní době řekne, že je někdo moudrý, představíme si nejspíše staříka v křesle s fajfkou a knihou v ruce. Člověk, který má za sebou spoustu zkušeností, který něco zažil nebo dokázal. Člověk, který ledacos ví, který něco zažil. Člověka, který ledacos ví, který ledacos četl a byl se spoustou věcí obeznámen. Bude to člověk, jenž něco znamená. Tohle všechno bude podle většiny lidí ideál moudrého člověka dnešní doby. Je to však reálná a vůbec pravdivá představa?
No reálná asi je, ale jak to bude s tou pravdivostí….jsem již na pochybách.
Sokrates pronesl slavnou větu, kterou zná snad každý člověk: „Vím, že nic nevím“.
Mnohým z vás se bude zdát asi směšná, ale je vůbec čemu se smát? Já myslím, že rozhodně ne. Nemyslete si, že je to pouze nějaká ironie nebo přehnaná skromnost. Není zrovna tohle ta opravdová moudrost?
Když se podíváme kolem sebe, spatříme nějakou moudrost, nalezneme ji? Sama nevím, ale jedno je jisté. Kolik lidí z našeho okolí je schopno přijmout to, že nemá pravdu, že se zmýlil? Kolik z nich vyslechne názory ostatních a dá na ně? Kolik z nich si nechá poradit, požádá o pomoc a neohrnuje nad tím vším nos? Kdo z nich splňuje všechna tato kritéria?
Já sama bych se v nich nejspíš dlouho hledala. Nestydím se za to, vím, že někdy se do všeho hrnu hlava, nehlava a za každou cenu chci mít pravdu. A kdo ne, že ano? Ale na druhou stranu jsem někdy zase schopna připustit sama sobě, že jsem se zmýlila. Přiznávám to všechno! A proto, když vím sama, jaké s tím mám problémy a sama neznám člověka, který by tyto potíže neměl, si říkám, jestli na tom něco nebude. Neskrývá se právě někde v těchto místech ta naše, již tisíckrát zmiňovaná moudrost? Není moudrým člověkem spíše ten, který se učí ze svých chyb, ten kdo dokáže přijmout, že se zmýlil a že nemá pravdu. Není právě tohle ten moudrý člověk? Neříkalo se Sokratovi, že je nejmoudřejší právě z tohoto důvodu? Nebyl považován za moudrého právě, protože přiznal, že vlastně nic neví. To, že vůbec nic neví je asi kapátko přehnané, ale rozhodně na tom něco bude. Čím víc se totiž člověk učí, čím víc je moudrý, tím víc si uvědomuje, že je strašná spousta věcí, které neví a že ani není možné se je někdy naučit. Proto řekl tento výrok.
Sokrates věděl, že nic neví. Sokrates byl moudrý, protože si to dokázal připustit. Moudrost není chytrost, není to hlava nabitá vědomostmi. Moudrost je určité vědomí, určitá vyrovnanost a schopnost spokojit se s tím, že nemám pravdu nebo že nic nevím. Proto bychom měli tyto dva pojmy oddělovat. Myslím pojmy CHYTROST a MOUDROST. Často jsou spojovány v jedno, jsou používány jako synonyma, ale myslím si, že to tak rozhodně není. Moje chápání moudrosti je pouze můj vlastní názor. Každý ji může chápat jinak. Jedno je však jisté, Sokrates nebyl považován za moudrého z toho důvodu, že měl rozsáhlé vědomosti. Bylo v tom něco jiného.
Je vidět, že když je člověk opravdu upřímný a mluví vždy pravdu, nemusí to vždy dopadat dobře. Když víte o člověku, že je opravdu upřímný, že nelže, tak si řeknete, že to je správný člověk. Když se však dostanete do situace, kdy proti vám stojí takovýhle člověk, názor na jeho osobnost se ihned změní k horšímu. Totiž, když proti vám stojí osoba, která vám nekompromisně řekne, co si o vás myslí, není to úplně nejpříjemnější. Na jednu stranu je pro vás dobře, že se dozvíte, jak vás vidí ostatní lidé. Na druhou stranu to může být velmi nepříjemné. Někteří lidé nejsou připraveni nebo schopni vyslechnout pravdu nebo domněnku ostatních. Je to pro ně nepřijatelné. Dotyčný člověk nemusí mít, samozřejmě, vždy pravdu, ale my bychom měli být připraveni nebo schopni přijmout to, co si o nás doopravdy myslí.
Tím upřímným a pravdomluvným byl v tomto případě právě Sokrates. A to se okolí samozřejmě nezamlouvalo. Spousta lidí byla přesvědčena o své chytrosti a moudrosti. Sokrates jim však poukázal na to, že se v nich žádná moudrost neskrývá. Tím si vlastně znepřátelil velkou část svého okolí. No řekněte sami, jaké by vám bylo, kdyby přišel nějaký člověk a na rovinu by vám řekl, proč nejste moudrý, jak jste se doposud domníval. Asi by to moc příjemné nebylo. Jenomže my bychom to měli dokázat unést. Konec konců je to jenom názor nějakého učence a nestojí za to se nad tím rozčilovat, stačí jen se nad tím pořádně zamyslet.
Rozhodně to však není důvod k tomu, abychom hnali Sokrata k soudu! To přece není správné. Je to spíše slabost. Myslím si, že Sokrates sám lidi trošku popostrčil, vyprovokoval, ale takováhle odezva nebyla moc rozumná.
Obvinění: „Sokrates je vinen tím, že kazí mládež a že nevěří v bohy, ve které věří obec, nýbrž v jiná nová daimonia.“[Obrana Sokrata, Platon, elektronická forma] mi nepřijde úplně normální. Vím, že v té době to bylo úplně jinak, ale pořád mi vrtá hlavou, proč si každý nemohl věřit v co chtěl? Proč by měl člověk dělat to, co dělá většina nějaké obce? Proč se musí řídit ostatními? Proč se nemůže řídit sebou?
Asi to teď budu těžko řešit, ale stále mi to vrtá hlavou.
Druhou věcí je, že kazí mládež. Dobře to by se dalo brát, ale důvod, kterým kazí mládež zde udán nebyl. Není to zvláštní? On kazí mládež tím, že poukazuje na to, že nejsou moudří? Kazí mládež, protože jí ukazuje v čem jedná chybně, v čem nemá pravdu? Mně to nepřijde jako kažení mládeže. Myslím si, že je to poučování mládeže, které ještě nikdy nikomu neublížilo.
„Báti se smrti, občané, není nic jiného než domnění moudrosti bez moudrosti skutečné; je to totiž domnělé vědění o věcech, kterých člověk neví.“ [Obrana Sokrata, Platon, elektronická podoba].
Sokrates chce říci, že člověk moudrý se smrti nebojí, protože neví, co se po smrti stane, člověk se domnívá, že po smrti je buď něco dobrého nebo zlého nebo naopak nic, jenže vlastně nic z toho neví. Myslím si, že to s moudrosti opravdu souvisí, ale říci, že se bojí jenom člověk, který není moudrý je trochu scestné. Většina lidí se bojí, když jde do neznáma, když neví, co ho čeká. A pochybuji, že sám Sokrates věděl kam jde, co ho čeká a že z toho neměl ani nejmenší obavy. Nevím, jak to bylo, ale přijde mi, že Sokrates ze sebe dělal něco víc než vůbec byl. Byl to zajisté vzdělaný člověk, který něco dokázal a neznala jsem ho, takže mohu jen těžko soudit, ale z toho, co zde stojí se domnívám, že si chvílemi připadá až moc moudrý. Že si je jist, že on jediný vlastní tuto vlastnost, kterou je moudrost. Možná se mi to jen zdá, možná se mýlím, ale prostě mi to tak připadá.
„Ale už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu; kdo z nás jde k lepší věci, není známo nikomu, leda bohu.“[Obrana Sokrata, Platon, elektronická podoba] Takhle zakončuje Sokrates svou obhajobu, když mu je oznámeno, že bude zabit. Sám neví jestli je lepší, když bude popraven a ti lidé, kteří ho neprávem obvinili, budou pochodovat po světě. Víte však sami dobře, že: „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Sokrates věděl, že pokud bude vyslán neprávem na smrt, jen tak to nezůstane, nezůstane to bez pomsty či výčitek svědomí. Řekl, že co je lepší ví leda Bůh. V boha nevěřím, ale to je v tuto chvíli velmi nepodstatné.
My bychom si z toho všeho však měli vzít nějaké ponaučení, když někomu neprávem uškodíme, musíme počítat s následky, které poneseme. Nevím, jestli nějaké následky nesli lidé, kteří Sokrata poslali na smrt. Ale abychom se pak pořádně nedivili. Před tím než někomu způsobíme nějakou nepříjemnost bychom se měli zamyslet nad tím, jestli mu tím neukřivdíme. Měli bychom se podívat zpátky do minulosti a vzpomenout si, jestli jsme náhodou neudělali něco podobného. Měli bychom si říct: „Zaslouží si tento člověk zemřít nebo pykat za své činy? Posíláme ho na smrt právem?
Jak to bylo s kažením mládeže?
(Verča, 20. 11. 2016 20:35)