Psychologie a kabala
Autor propojuje učení kabaly s jungovou a Fredovou psychologií. Je nutné si uvědomit, že učení kabaly vychází z Tóry, která se týká vzniku, povahy a smyslu Vesmíru a místa lidského zrodu v Božím vývoji, díky kterému se Bůh může nazírat v odrazu existence. Člověk je, dle kabaly, chápán jako zmenšená verze Adama Kadmona a je mikrokosmem celého Vemíru. Z hlediska židovské tradice je velmi důležitá legenda o Lenochovi, kterou teď vylíčím: Henoch sestoupil do těla, aniž by zapomněl svůj rajský původ. Velmi toužil po osobním poznání existence, a tak žil intenzivním duchovním životem. Po nějaké době mu bylo umožněno nanebevstoupení, tedy povznesený stav vědomí, a spatření vyšší oblasti existence, tedy minulosti, budoucnosti, duší nenarozených a mrtvých. Nakonec byl přiveden do přítomnosti v prvotním světě, kde stanul před Hospodinem. Henoch se stal roven andělským tvorům a byl vyučován Tóře. Po tomto zjevení sestoupil do pozemské reality a vyučoval těmto věcem. Po nějaké době byl vzat do nejvyššího nebe, kde byl přeměněn v metatrona-ten, kdo nese jméno boží. Byl prvním člověkem, který dosáhl plného uskutečnění. Podle kabalistů se Henoch objevuje v obtížných situacích, aby vyučoval lid nebo aby byly pozemské zákony kvůli nějakému vyššímu cíli dočasně zrušeny.
Tato legenda ilustruje, že psyché působí jako prostředník mezi vnějšími a vnitřními dimenzemi lidské bytosti a skutečnou realitou. V psyché musí existovat nevědomé oblasti, které obsahují paměť celého lidstva.
Pro pochopení knihy je nutno obeznámit se se vznikem světa, z kabalistického hlediska. Jelikož Bůh chtěl nazřít sám sebe, vytvořil z nicoty bod, který obklopil nekonečným světlem v řadě deseti sefirot. Sefiroty se rozvinuly, uspořádaly se a staly se vzorem pro vše stvořené. Tato říše světla je odrazen svatého. Sefiroty jsou uspořádány do Sefirotického stromu. Ranná verze stromu je symbolizována Sedmiramenným svícnem. Kabalisté ale vidí tento první svět nejen v podobě stromu či svícnu, ale především v lidské bytosti. Cituji:“Tento lidský obraz byl ale především považován za symbol vědomí, které může přemýšlet o sobě samém, a tak plnit Boží přání vidět Boha skrze Adamovo poznávání Toho, který nahlíží sám sebe“. [str.28, odst.2, řád.6-9]
Základ našeho uvažování je utvořen Jákobovým žebříkem, který znázorňuje čtyři navzájem se propojující světy-stromy. Jedná se o prvotní svět božství, svět stvoření, svět utváření a svět jednání a živlů. Svět utváření je domovem psyché a archetypů. Lidský druh je z hlediska Jákobova žebříku považován za jedinečný, protože není omezen na jeden určitý svět.
Lidské bytosti začínají existovat, podle některých rabínů, jako jiskry v zářícím obrazu Adama Kadmona. Cituji:“Každý z nás má svůj kořen v určité buňce Adamova těla a plní roli této jednotky ve vztahu k určitému systému v uspořádání sefirotického stromu“. [str.34, odst.2, řád.7-9]
Tyto jiskry jsou seslány do říše stvoření, kde čekají na narození, žádná se však nehne bez příčiny, vše se děje podle Božského plánu.
Velmi zajímavou kapitolou knihy byla reinkarnace. Údajně existuje mnoho lidí, kteří si vzpomínají na minulé životy. V psychologii se pracuje s metodou hypnotické regrese. Jedná se o přivádění člověka do stavu vědomí, což ho odděluje od fyzického těla. Psyché je osvobozena od běžných zábran. Poté hypnotizér klade otázky, protože někde hluboko v psyché je dokonalé úložiště nevědomých vzpomínek. Kabalisté tvrdí, že svět utváření-tedy psyché, je to samé jako tělo jen v jiné realitě. Jestliže fyzický organismus uchovává zkušenosti z individuálního života a evoluce, tak psyché si může vybavovat události ze současného i minulého života. Převtělování je chápáno jako nápravné potrestání nesrovnalostí v předchozím životě nebo jako pokačování procesu zdokonalování.
Kniha je věnovaná z části také sefirotickým fázím života, kde každá sefira označuje jednu fázi fyzického a psychického vývoje. Protože je kniha velmi obsáhlá zaměřím se jen na určité fáze.
Velmi zajímavou fází je smrt. Autor vyzdvihuje časté zkušenosti s klinickou smrtí. Dle kabaly dochází k dočasnému oddělení světa jednání a světa utváření, tedy k odluce těla a psyché. K smrti dojde pokud je toto rozdělení zachováno. Lidé, kteří prošli klinickou smrtí, měli pocit, že se vznáší nad svým tělem, které je prohlašováno za mrtvé. Tyto zkušenosti však osobné nepovažuji za důkaz existence duše, která se má odebrat do jiného vyššího světa, protože tyto zkušenosti byly již vědecky vysvětleny.
Podle židovské tradice dochází během prvního roku po smrti k oddělení psyché od těla, k rozšíření vnímání a rozjímání nad skončeným životem. Peklo poté postihne každého, kdo lpí na materiálním pohledu na existenci, propuštění nastane až když zakusí pocity viny a výčitky svědomí. Ti, kdy se nachází v pokročilé fázi vývoje, jsou ve světě čistých duchů, ti si mohou vybrat, kdy se kvůli splnění nějakého úkolu vtělí. Většina duší však obývá střední oblast světa utváření. Podle legendy jsou duše spárované a hledají se, což už je nám známo z psychologie K.G. Junga. Anima muže a animus ženy, mužský a ženský protějšek v psyché, jsou obrazy jejich partnera ve světě utváření.
Když dojde opět k okamžiku sestupu, začne nový proces. Ponaučení z předchozího života se vryjí k celkovému poznání, jehož lidský bytost nabyla od doby prvního vtělení, což se ovšem projevuje jen jako mlhavá vzpomínka. Člověk vchází do nové inkarnace s řadou tendencí. To, co se dělo v předchozím životě, má dopad na život příští. Podle kabaly je dokonce každé duši před narozením ukázán nástin budoucího života, tato vzpomínka bývá však v kojeneckém věku zapomenuta.
Když jsou nahoře ve vyšších světech vytvořeny podmínky pro otěhotnění, dojde k vytvoření embrya, ve kterém je obsažen každý tvor, který se kdy narodil. Poté se psyché a duch připojí k tělu. Z počátku jde o volný vztah, což znamená, že může dojít k potratu. Po přestřižení pupeční šňůry je dítě závislé na matce psychicky, proto není dobré jejich oddělení. Oddělení může vést k neschopnosti inkarnované psyché navázat kladný vztah k fyzické realitě. Pokud nedojde k vytvoření pevného pouta, může být dítě psychotické nebo neurotické.
Velkým problémem, který autor zmiňuje je vnímání světa. To, co zakoušíme je ve skutečnosti velice subjektivní obraz fyzického Vesmíru. Cituji: „Důvodem toho je, že všechno, co hmatají, ochutnávají, cítí, slyší a vidí, přichází do našeho vědomí skrze smysly. To znamená, že to, co vnímáme, je v podstatě otisk, který byl profiltrován určitým orgánem, jenž vnímá pouze určitou řadu frekvencí, a který před tím, než si jej povahou, psychickým rozpoložením a kulturou ovlivněná mysl, která se nachází v určitém stavu vědomí, promítne, mohl být při průchodu mechanickými, chemickými a elektrickými procesy ovlivněn špatnou funkcí některého ze smyslových orgánů“.[str.84, odst.1, řád.3-10]
Objektivní pohled v podstatě neexistuje. Jsme příliš ovlivněni osobním pohledem, který ovlivňuje nejen naše názory, ale také naši pozornost a zájem o určité věci. O nespolehlivosti našich smyslů ani nemluvě. Ta je prokazatelná například na optických klamech. Je nutno si uvědomit, že pomocí těchto smyslů se dostávají jednotlivé obrazy do ega a vytváří tak obraz vnější reality. Ego tedy vzniká ze zkušenosti se světem. V dětství není přítomno rozlišení mezi egem a bytostným já, to nastává až později. Do té doby plní funkci bytostného já rodiče. Podle kabalistů je ego neboli jesod mostem mezi dvěma světy.
Nyní bych se však více zaměřila na Fredovu psychologii, které je v knize věnován značný prostor. Freud rozpoznal dvě úrovně psychické aktivity, tedy vědomé a nevědomé. Uvědomil si, že právě nevědomá psychická aktivita má větší vliv než si uvědomujeme. Vědomou duševní aktivitou je již zmíněné ego, které tvoří prostředníka mezi id, tedy instinkty a zábranami v podobě super-ego-ideálu.Kabalisté znázorňují tuto vědomou a nevědomou psychickou energii na sefirotickém stromě. Aby mohl psychický organismus začít fungovat, musí mít přísun energie a smyslových vjemů, což umožňuje tělo, které je připoutáno při porodu.
Nevědomou psychickou aktivitu reprezentuje id, které hledá úlevu od nepohodlí, které tělo zakouší. Používá instinktivní reflexy, které čerstvě inkarnovaná psyché nemá zpočátku pod kontrolou. Id naplňuje psyché dvěma pudy, tedy libidem a mortidem. Libido je znázorněno na sefirotickém stromě, napravo. Mortido je znázorněno, nalevo.
Podle kabalistů existuje ego s již vrozenými tendencemi, které se realizují skrze zkušenosti, povaha ega je určována vývojovým stupněm psyché. Zajímavé je, že většina psychologů velmi opomíjela ego a vyzdvihovala nevědomé síly. Kabalisté si však uvědomují význam ega, které je považováno za skutečný základ psyché.
Super-ego-ideál reprezentuje autoritu rodičů, funguje jako představa toho, co je morálně správné. S tím pracuje každý náboženský systém, který vštěpuje do hlav svých stoupenců určité etické principy. Cituji: „Například Desatero je zákoníkem, který bere v úvahu všechny světy. První tři přikázání, která souvisejí s Božskými sefirotami, se týkají Boha, zatímco těch sedm, jež se nacházejí pod Daat, místem poznání, se vztahuje k lidskému chování. Chesed a gevura mluví o pamatování na den sobotní a ctění rodičů, zatímco tiferet hovoří o nezabíjení. Necach a hod se týkají cizoložství a krádeže, zatímco jesod a malchit pravdomluvností a dychtění po majetku bližního. Postavení každého přikázání na stromu a jejich přesně stanovené pořadí tvoří základ morálky, který se týká Božství, duchovnosti, psyché i praktických záležitostí tohoto světa“.[str. 144, odst.1, řád.5-14]
Velkým šokem pro inkarnující se psyché je příchod do hmotného světa. Dítě se brání úniku do spánku či do fantazie. Dle kabaly je to návrat do říše utváření. Freud popsal tři druhy úzkosti:všeobecnou, neurotickou a morální. Morální úzkost je častá u duchovně orientovaných lidí, kteří trpí pocity viny. Psyché používá obranné mechanismy, aby se vyrovnala s úzkostí. Zmínila bych fixaci, která se uplatňuje, když je psyché brzděna některým nevyřešeným vývojovým problémem. Cituji: „To však může vést ke katastrofě. Mnozí diktátoři jsou fixováni, a tak si v soukromí i na veřejnosti hrají jako děti: Hitlerova invaze do Ruska byla dětskou fantazií“.[str.155, odst.2, řád.10-12]
Autor dále hovoří o snech. Podle kabaly dochází k částečnému oddělení těla a psyché, které oslabuje pozornost ega vůči vnějšímu světu a umožňuje nevědomí, aby anulovalo obvyklé vnímání reality. Freud považuje sny za královskou cestu do nevědomí. Jung souhlasí s Freudem, že sny se týkají nenaplněných tužeb, ale nepovažuje je za převážně pudové. Dává sny svých pacientů do souvislosti s mytologií. Podle tradice se může duše během spánku procházet ve světě utváření. Více vyvinutí jedinci vystupují k transpersonální oblasti Ducha a komunikují s Božstvím a přijímají zjevení.
Je nutno zmínit K.G. Junga, jehož psychologie je zcela ve shodě s kabalou. Jung považoval psyché za organismus, který již byl existujícím celkem. Odmítal názor, že psyché vzniká postupným vývojem, během kterého jednotlivé prcky usilují o nadvládu. S Freudem se shodoval v dělení psyché na vědomí a nevědomí. Ale Freusův super-ego-ideál nazýval osobním nevědomím a id za kolektivní nevědomí. Toto kolektivní nevědomí je nahromaděná zkušenost lidstva, která je usazena v nevědomí každého jednotlivce. Jako příklad uvádí, že ve všech společenstvích rodiče zaujímají téměř stejné postavení, že tedy musí existovat nějaký univerzální archetyp, který je rozpoznatelný po celém světě. Dle kabaly Jung nově popsal říši utváření.
V kabale se užívá archetypů antropologických. Je tomu tak, protože biblické postavy jsou nositeli jmen, které jsou pro ně charakteristická. Cituji: „Jozue například znamená osvoboditel a David milovaný, zatímco Rút, věrná snacha Noemi, znamená přátelství, a Achítofel, zlý rádce, který poradil Abšalómovi, aby se vzbouřil proti svému otci Davidovi, skutečně znamená bratr bláhovosti“. [str.210, odst.2, řád.3-7]
Kabalisté umísťují tyto biblické archetypy na strom podle jejich povahy. Jungův animuj a anima například odpovídají kabalistickým principům Adama a Evy.
Při čtení knihy si člověk neustále klade nějaké otázky a říká si, že na ně určitě nebude dána odpověď, než se ale naděje už mu leží před očima. Je těžké v případě této knihy něčím argumentovat. Ať už člověk věří v existenci duše, která neustále putuje mezi nižšími a vyššími světy, nebo nikoliv, autor nenechává moc prostoru pro argumentaci. Pro mě osobně je představa existence, která je vylíčena v knize, naprosto nepředstavitelná. Musím však uznat, že se jedná o velmi propracovaný systém, který neopomíjí opravdu nic.
Samozřejmě mám určité pochybnosti v případě hypnotické regrese. Tato metoda se používá především k odstranění určitých traumat, která jsou skrytá někde v psyché a neblaze ovlivňují životy lidí. Člověk si v takovéto hypnóze představuje nejrůznější věci, ale osobně se nedomnívám, že se jedná o doklad existence psyché v minulých životech.
Příkladem může být žena trpící neplodností, i když je po stránce gynekologické zcela zdravá. Tato neplodnost mívá původ ve strachu. Ten strach může být způsoben buď ztrátou dítěte v minulém životě a nebo nechutí matky této ženy k vlastnímu těhotenství. Existují zde tedy dvě vysvětlení a již je na každém z vás, která možnost pro vás bude přijatelnější.
Když se člověk zamyslí nad tím, že byl v podstatě stvořen jen jako odraz Boha, který chtěl nazřít sám sebe, je to poněkud děsivé. Jaký má tedy náš život vůbec smysl? Naše duše je prakticky uvězněna v tělesné schránce do které se jí vůbec nechtělo, a když si na ni konečně zvykne, je od ní zase po pár letech odloučena. Poté je nějakou dobu bez těla, rozjímá o životě, případně prožívá pocity viny, Když se ve Vesmíru naskytnou příznivé podmínky, je opět vyslána do těla, aby se tento kolotoč zase zopakoval. Na minulý život si ovšem nepamatuje. Jaký smysl má tedy naše pochodování po tomto světě? Vždyť v celém tomto kolotoči jde jen o to splnit nějaký úkol, který nám byl určen Božím plánem, aniž bychom věděli, o co se jedná. Jsme jen hloupými figurkami na plátnu?
Cituji: „My jenž jsme byli posláni dolů do nejnižší úrovně existence, pomalu vystupujeme zpátky, život po životě, skrze všechny světy cestou individuace, která diferencuje a integruje určitou část Adama Kadmona, z níž jsme přišli. Tradice říká, že až každý naplní své určení, vzdělávání Adama Kadmona bude kompletní. V tomto konečném uskutečnění sebe-kontemplace, při níž Bůh zří Boha v obraze Božství, se nahlížející a odraz stanou jedním. Potom všechny sefiroty splynou do jednoho bodu absolutního vědomí, známého pod svatým jménem JSEM, KTERÝ JSEM“. [str.284, odst.2, řád.3-11]
Mám pocit, že tento děj, neustále se opakující, má možná smysl, ale rozhodně ne pro mě. Já osobně se s takovýmto smyslem života neztotožním. Motivaci, žít tento život dobře, nevidím ve splynutí s absolutním vědomím. Domnívám se, že člověk by měl žít přítomností, totiž tím, co je tady a teď. To je pro mě jediná reálná skutečnost. S tou je nutno se vypořádat. Proto bychom měli objetovat čas k jejímu zlepšení a pochopení. Myslím, že je ve světě kolem nás tolik aktuálních problémů, že pokud dojde k nějakému splynutí s absolutním vědomím, nebude to dokud tyto problémy nebudou vyřešeny!
