ÚVAHY A MALÁ ZAMYŠLENÍ

Knížka je vlastně životopisem jednoho člověka, který prožil úplně normální život. Je si vědom toho, že v nejbližší době zemře, a tak chce po sobě zanechat alespoň nějakou památku. V první polovině knihy popisuje, jak probíhal jeho život od dětských let a později se v něm hádají dva hlasy. Jeden říká, co bylo v jeho životě špatného a druhý to obhajuje.Tak se na to pojďme podívat.

„Vždyť je to taková sláva, jako by nesli krále, celý svět se skloněnou hlavou vzdává čest triumfální cestě řádného člověka“.[Karel Čapek, Obyčejný život, str.9]

Čím je tedy smrt? Proč ji máme vůbec za nějaké zlo? Je to pouze krok do neznáma, nikdo nevíme, co se pak stane. Co když je tím zlem spíše život a smrt je cílem, kterého dosáhneme? Proč máme smrt za to špatné? Nechci tu smrt rozhodně obhajovat, ale co když se opravdu mýlíme a smrt je tím dobrým. Co když jsme krysou v bludišti života, a až nalezneme sýr, který je tím cílem, zemřeme. Není smrt něco, co si člověk musí zasloužit? Život je celý nespravedlivý, lidé umírají na různé nemoci, kterým se jen tak nedá předejít. Nikdo nechce zemřít, je to totiž krok do neznáma. Když se nad tím logicky pozastavím, řeknu si: „Po smrti nic není“. Mohu to však dokázat? Ne! Když zemřu znamená to, že mi přestane fungovat celé tělo, všechny orgány…atd. Co když mám, ale uvnitř sebe skryté ještě něco, co mi umožní ještě nějaký další život? Neříkám, že tomuhle všemu věřím, ale něco by na tom mohlo být. Je však možné, že si nedovedeme představit to obávané NIC, a tak si nalháváme, že je ještě něco dalšího. Ale kdo ví, jednou to poznáme, otázkou je jestli si toho poznání budeme vědomi či nikoliv.

            „Hra je hra, věc vážná, věc cti, není žádné rovnosti ve hře, je buď vynikání nebo podrobení“.[Karel Čapek, Obyčejný život, str.14]

Tohle je přesná definice dnešní společnosti. Pokud člověk nevyniká, je buď vytlačován a nebo se musí podrobit. Neexistuje nějaká střední cesta či věčný průměr. Každý se snaží za každou cenu prosadit a vyniknout. Teď již záleží na osobnosti každého z nás. Někdo se prosadí a udělá dobrý dojem, tím pádem si zajistí vůdčí funkci. Někdo však nevynikne a bude pouze prostou cihlou obrovského mrakodrapu. Jenže každý z nás je svým způsobem tvůrcem společnosti. I když si to možná neuvědomujeme, jsme na sobě určitým způsobem závislí. Nemůže přece nějaký stavební prvek chybět, to nejde. Vzájemně se potřebujeme. Nemůžeme odsuzovat to, že někdo vyniká více a někdo méně, ale nesmíme sebou navzájem pohrdat. Musíme si sebe vážit bez ohledu na postavení ve společnosti. To, že je někdo výraznější než ten druhý, přece ještě neznamená, že je lepší. Je pravda, že kdyby byli všichni stejní, byla by dost nuda, byl by to stereotyp. Společnost, podle mého názoru, není sestavena špatně. Problémem je, že každý chce vyčnívat, každý si chce nahrabat, každý touží po slávě a po moci a jde si za svým hlava nehlava bez ohledu na ostatní. Někteří lidé se zvýrazňují tím, že se přetvařují a zároveň tím ubližují každému s kým se stýkají. Pomlouvají ho za rohem tomu druhému. To je to, co by se mělo změnit a co tu neustále přetrvává!

            „Vzpomínání a budoucnost náleží těm, kdo mají náklonnost snít a kdo se víc zabývají sebou samým“.[Karel Čapek, Obyčejný život, str.27]

Co se týče budoucnosti, tak platí to, že se člověk zabývá více sebou než něčím jiným. Je to však potřeba, protože člověk musí myslet dopředu. Nejsem člověk, který zastává názor: „Žít se má jen pro tento okamžik“. Člověk musí plánovat a myslet dopředu. Pokud bude kašlat na svou budoucnost, nebude lepší. Pokud chce člověk, co nejlépe žít, musí myslet na to, co bude za nějakou dobu.

Ale vzpomínání není věcí, při které by člověk myslel hlavně na sebe. To, že člověk vzpomíná je projevem toho, že myslí na své blízké, na lidi, kteří ho měli rádi, na lidi, po kterých se mu stýská. Vzpomíná protože má na co. Těžko bude vzpomínat sám na sebe. A když už tak na sebe v blízkosti lidí, které měl rád nebo s kterými prožil pěkné chvíle.

Měli bychom být rádi, že máme nějaké vzpomínky. Totiž vzpomínky jsou to, co nás „lidi“ dělá věčnými.

            Mnohdy si ani člověk pořádně neuvědomuje, čím mu život je nebo byl. Často si ho pořádně nevážíme a až na rozhraní mezi životem a smrtí si uvědomujeme, jak bychom chtěli život vrátit zpátky. Teprve v tuto chvíli si uvědomujeme, jakým darem nám je život. „Já vím, byla to vlastně má nejméně šťastná doba, má doba stesku a opuštěnosti, ale já vím, i já bych měnil oběma rukama bych sáhl po tomto stísněném mládí“. [Karel Čapek, Obyčejný život, str.30]

Až na sklonku života si člověk uvědomuje, jak je život krátký. Často se stává, že si jsme vědomi toho, že jsme život nežili naplno nebo že jsme neudělali všechno, co jsme chtěli. Myslím si, že však nikdo nedosáhne úplně všeho po čem toužil. Hlavní je zde však snaha o to užít si života, co nejvíc. Potřebujeme si ho udělat takový, abychom pak ke konci života neměli výčitky svědomí a mohli bychom si říct: „Můj život stál za to“!

Nikdo nechce zemřít a chce se vrátit zpátky do doby, kdy byl mladý, to je samozřejmé. Všichni však víme moc dobře, že to nelze, proto bychom měli své mládí užívat, co nejvíce. Víte on život je jen jeden, tedy nejspíše. Tohle by si měl uvědomit každý z nás a měl by užívat každého dne bez ohledu okolní vlivy. Řiďte se heslem: „CAPER DIAM“. Život se vám hned bude vybavovat barevněji a budete moc odejít s klidným srdcem. Budete vědět, že jste udělali všechno pro to, aby váš život stál za to! A to je ze všeho nejdůležitější.

            „Monolog je hrozná věc, trochu jako sebeničení, něco jako přetínání pout, která vás vážou k životu, člověk, který vede monolog, už není jenom osamělý, nýbrž je vyřazen nebo ztracen. [Karel Čapek, Obyčejný život, str.40]

Když je člověk osamělý, tak mu někdy opravdu nezbývá nic jiného než vézt rozhovor sám se sebou. Lidé si z něj dělají srandu, že trpí samomluvou. Když ho však nikdo neposlouchá, tak mu vlastně nic jiného nezbývá. Myslím si, že v dnešní společnosti je takových lidí, čím dál, tím víc. Neznám člověka, který by se s podobným případem nikdy nesetkal. To, že se člověk určitým způsobem odlišuje přece ještě neznamená, že ho budou ostatní ignorovat. Neříkám, že ho mají vyhledávat, ale určitou snahu by mohli vynaložit. Tohle je opravdu těžké, málo kdo ví, jak se v této situaci zachovat. Nejhorší na tom je, že se ten člověk postupem času uzavře sám do sebe a už jen těžko mu někdo pomůže. Vytvoří si svůj vlastní svět, do kterého nikoho dalšího nepustí. Zvykne si na svoji samotu a úplně se uzavře okolnímu světu. Ale na druhou stranu, když by se zase tomu světu pokusil otevřít, nevím jestli by byl přijmout. Lidé by ho nejspíše moc neposlouchali, protože už by měli zkušenosti z dalších let. Proto je monolog chápán jako hrozná věc. Je to když člověk mluví a ostatní ho neposlouchají, mluví snad jenom proto, aby to nezapomněl, aby nezapomněl mluvit.

            „Člověk se musí mnohdy učit a prodělat mnoho hloupostí, musí vykašlat kus života, aby se zase našel na fošnách vonících dřevem a pryskyřicí“. [Karel Čapek, Obyčejný život, str.43]

Víte co se říká: „Z chyb se člověk učí“. Myslím si, že to platí v celém životě. Aby se člověk někam dostal nebo aby poznal, jak se má chovat, musí několikrát pořádně narazit. Je to jako u malého dítěte. Bouchne vás, a tak dostane pohlavek a více už si na vás netroufne. Každý musí všechno vyzkoušet, ať už je to špatná či dobrá věc. My se však musíme postarat o to, aby v případě, že udělá něco špatného pořádně narazil. Pokud totiž člověk jednou neztroskotá, bude to dělat stále dokolečka a nepochopí, že to co udělal bylo špatné.

            „My říkáme láska, ale on je to celý zástup citů, ani je v tom houfu nemůžeme všechny rozeznat“. [Karel Čapek, Obyčejný život, str.55]

Je to takové obrovské bludiště nebo labyrint, těžko říci, jak to nazvat. Je to obrovské bludiště citů, které nemá východ. Pokud se do něj člověk dostane již jen těžko nalezne cestu ven. Chvíli se vám zdá, že život nemá cenu a najednou, ze dne na den, je vám jako v ráji. V jednu chvíli jste nejšťastnější člověk na světě a za chvíli pomýšlíte na sebevraždu. Je to spousta citů, které spolu soupeří, otázkou je, co nad vámi zvítězí. Láska přetrvá, ale dopadne kladně či záporně? A jak se zachováte? To záleží nejspíše na osobnosti každého z nás!

            „Nu vida, všechno se časem poddá, čas je přece jen největší síla života“. [Karel Čapek, Obyčejný život, str.64]

Čas je opravdu to nejvzácnější, co máme. Když si již nevíme rady, pak ještě naděje je, tím je právě ten čas. Naděje, že časem se to zpraví, že časem to bude lepší. Mnohdy chceme na něco nepříjemného zapomenout nebo to částečně vymazat z hlavy, jediným lékem je zase čas. A je toho ještě spousta. Ne nadarmo se říká: „Ráno moudřejší večera“. Člověk potřebuje nějakou dobu na to, aby všechno vstřebal, aby si v hlavě udělal pořádek a případně všechno srovnal. Kdybychom neměli čas, život by byl těžší. Nejspíš by všechno bolelo stejně, ale neměli bychom šanci na něco zapomenout. Totiž čas je něco, co nás provází celý život, vnímá spolu s námi všechno zlo i dobro, právě čas jde v našich šlépějích, jedině čas nás zná.

            „Šetřit je ctnost defensivní, je to touha po životě zajištěném, je to strach z věcí příštích, z rizik a náhod, lakota se ukrutně podobá jakési hypochondrii“. [Karel Čapek, Obyčejný život, str.87]

Člověk lakomý se bojí svojí budoucnosti. Nedokáže žít normálním životem, pokud po něm někdo něco chce, nic mu nedá, protože se bojí toho, že to jednou bude potřebovat. Těžko říci jestli takovéhle lidi litovat či nenávidět. Podle mého jsou to spíše chudáci, kteří si nedokáží užívat života. Jsou to lidé, kteří za vším hledají chybu. Snaží se nasyslit si co nejvíce peněz bez ohledu na to jestli je budou někdy potřebovat nebo nikoliv. Nic vám nepůjčí, bez ohledu na to v jaké jste situaci, protože se bojí, že budou mít málo. Lakota je spíše nemocí než zlozvykem. Člověk se bojí své budoucnosti, bojí se toho, že jednou bude mít málo. Ze strachu z příštího dne vám nepůjčí ani korunu. Řekne si, co když ji budu zítra potřebovat.

            „Ještě tak být básníkem, ten to má dobré, básník vidí, co je v něm, a může tomu dát jméno i tvar“. [Karel Čapek, Obyčejný život, str.132]

V člověku se mnohdy odehrává nelítostná bitva citů. Člověk neví, co si má počít, neví, jak zareagovat, neví vlastně vůbec nic. Člověk pořádně ani neví, co se s ním děje, neví, jak se toho strašného pocitu zbavit. Jediným lékem je čas, člověk může nasbírat spoustu zkušeností, a tak se se vším vyrovnat. Jediný, kdo to má jednodušší je vlastně básník. Básník všechny své pocity vkládá na papír a tím se vlastně toho strašného pocitu zbavuje. Tím, že to napíše na papír, to dostane z těla ven. Když si navíc, pak tu svojí práci přečte zjistí, jak to ve skutečnosti je. Je to složité. Vlastně jedině básník dokáže své pocity ztvárnit a udělat je hezčími než jsou ve skutečnosti.

            Kniha je zakončena tím, že autor životopisu umírá. Nebo spíše první čtenář tohoto životopisu ho dočítá.

            Tato kniha byla velice zvláštní. Plyne z ní spoustu ponaučení to je pravdou, ale rozhodně ji číst není nic moc zábavného. Pro mě osobně to bylo dost nezajímavé, ale na druhou stranu zároveň docela poučné. Po přečtení knížky jsem se však dozvěděla, že i nad těmi obyčejnými věcmi se stojí za to někdy zamyslet. I ta nejvšednější životní záležitost vás může někdy pěkně zaskočit.